Člověk tvůrcem hospodářských dějin - část II.


Podle udání řeckého dějepisce Herodota (+ asi 420 př. Kr.), z něhož vychází i moderní numismatické bádání, spatřily první mince světlo světa v Lydii v sedmém století př. Kr.. V oné době se však na území budoucí nejmocnější říše starověkého antického světa - v Itálii (Řím) teprve vyvíjí první typy tzv. předmonetárních aes (mědí). Zde plnila funkci všeobecného ekvivalentu měď. Ta se zpočátku odlévala do kruhových forem a velké kruhové odlitky, většinou dělené na menší kusy, se tu větší, tu menší měrou užívaly buď k řemeslnému zpracování, nebo jako platidla. Tyto vzdálené předchůdce prvních římských mincí nazýváme aes rude (kusová / surová měď).

Další jen o málo mladší formou předmonetárních římských platidel je tzv. aes signatum, čili značená měď. Jak název napovídá vznikl litím na ploše měděných cihel již obraz. Často zde přichází býk (kráva), což bezprostředně poukazuje na předchozí všeobecný ekvivalent - skot. Od latinského výrazu pro skot - pecus pochází i označení pro peníze - pecunia a odtud vzniklo i české slovo peníz, peníze.

První římské mince byly opět lité a jsou označovány jako aes grave (těžká měď). Brzy po konsolidaci římské moci ve středomoří přejímá stát pro nové, nyní již ražené, mince vedle mědi a bronzu i zlato a stříbro.

Toliko in nuce jsme prošli obdobím vzniku peněz. Pokusili jsme se společně dopátrat jejich smyslu - proč vlastně peníze vznikly. Termín všeobecný ekvivalent by měl být dostatečně výmluvným.

Nebylo tomu tak ale vždy a všude, že peníz vznikl právě proto, aby se stal všeobecným měřítkem cen. Nemusíme chodit daleko. Čechy nepoznaly mincí, s vyjímkou krátké episody keltského mincování, až do desátého století po Kr. Říkáme-li nepoznaly mincí, máme tím namysli vlastní mince české. Podle zprávy arabského cestovatele Ibráhíma ibn Jakúba víme, že se v Čechách platilo na počátku 10. století jakýmisi jemnými šátečky, které se nehodili k ničemu jinému, než právě k placení. Bohatí prý jich mívali plné truhly a deset takových šátečků vyrovnalo se cenou denáru. Ibn Jakúb jmenuje kinšár namísto denáru, je to však pouze arabský výraz pro mince, které již byly nějaké to desetiletí v oběhu v sousedním Bavorsku a které znala západní Evropa od dob Karla Velikého (768 - 814) - pro denáry.

Čechy tedy měly všeobecný ekvivalent - jemné šátečky a přesto se jal Boleslav I. (935 - 972) někdy kolem roku 970 zarazit první české stříbrné mince - podle bavorského vzoru - denáry. Důvodem k tomuto počinu bylo především zvýšení prestiže relativně mladého, zato však mocného a bohatého českého státu a ambiciózního Přemyslovského panovnického rodu. Když se o asi 15 let později o stejné zvýšení prestiže pokusil Přemyslovcům konkurující rod Slavníkovců, byla to jedna z posledních kapek pověstného oleje do ohně a jak skončilo vyřizování účtů v roce 995 na Libici netřeba detailněji líčit.

Poznali jsme, že se označený kus kovu stal mincí až v okamžiku, kdy na něm panovník přidáním svého výsostného znaku ručil za obsah a váhu drahého kovu - přebíral tedy odpovědnost za hodnotu peníze. Taková byla vskutku podstata peněz. Mincovní pán, jak býval označován vydavatel mince, se zaručil svým znakem a jménem v legendě za jakost kovu a celkovou hodnotu mince. V období ranného středověku se můžeme ale běžně setkat s praktikami, jež zneužívaje takto zažitého obyčeje, přinášejí mincovnímu pánu značný zisk zhoršováním tzv. zrna (obsahu drahého kovu) mincí.

Jelikož mincovním pánem byl povětšinou panovník, neboť pouze jemu příslušelo svrchované mincovní právo tzv. regál (mohl udílet mincovní právo tzv. odvozené jiným osobám), nebylo zpravidla problémem vnutit lidu nehodnotnou, téměř měděnou, jen slabým povlakem stříbra opatřenou minci za cenu kvalitního denáru stříbrného. Jen v Čechách se tato praxe pod vznešeným názvem renovatio monete (obnova mince) provozovala po celé dvanácté století, kdy postupem času bylo původně vysoce jakostním denárům zrna neoficiálně ubíráno tou měrou, že mince Václavovy (1191 - 1192), biskupa - knížete Jindřicha Břetislava (1193 - 1197) a Přemysla Otakara I. (1197 - 1230) jsou téměř měděné.

Přemyslovi I. budiž ke cti přičteno, že v této záležitosti zjednal nápravu, když někdy po roce 1210 začal razit novou kvalitní minci - brakteát. Bractea je latinský výraz pro tenký plech. Název brakteát vznikl až v minulém (19.) století a vcelku trefně charakterizuje tyto poslední denáry - brakteáty, ve své době hanlivě nazývané plecháče. Brakteát byl sice mincí kvalitní - dobrého zrna, ale měnová reforma z počátku 13. století znamenala přesto pouze parciální nápravu.

Dokonalou restituci české měny přinesla až jedinečná reforma Václava II. (1278 - 1305) v roce 1300. Jejími původci byli italští bankéři, jež přivedl do Čech Václavův kancléř, biskup basilejský a napotomní arcibiskup mohučský Petr z Aspeltu. Tito tři Florenčané dali Čechám vyjímečnou měnovou soustavu pražských grošů a parvů, jež proslavila Čechy bez nadsázky po celém tehdejším kulturním světě. Ani tato peněžní soustava, jejíž vedoucí nominál - pražský groš nazval král Václav II. penízem věčným, nezůstala ušetřena onoho renovatio monete i když ne v takovém rozsahu jako předešlý systém denárový. De facto bylo postupem času pražským grošům od jednotlivých českých králů zrna ubráno, avšak poslední pražský (lehký, bílý) groš měl v roce 1547 stále ještě ryzost necelých 500/1000.

Autor: Ing. Jiří Hána, Ph.D.
Pro Numin.cz zpracoval: Ing. Michal Skalský

Autor: Redakce | 27. 9. 2014

Komentáře

Nejsou žádné komentáře

Přidat komentář


© 2020 Zdeněk Jindra
TOPlist